Černé stránky

OBSAH:  

PŘÍLOHY:

Jak probíhal experiment skutečně? Experiment byl pojímán jednoznačně jako elektrotechnická záležitost, a proto jej začali řídit elektrotechnici, nikoliv specialisté na jaderné reaktory. V jednu hodinu po půlnoci začalo snižování výkonu v reaktoru.

13:05:00

Nejprve byl snížen výkon reaktoru na polovinu a byl odstaven první turbogenerátor. Krátce poté byl odpojen systém havarijního chlazení reaktoru, aby nezačal působit během testu.

14:00:00

Dispečer Ukrajinských energetických závodů žádá o odklad testu - blíží se svátky (1. máj), továrny potřebují dohnat plány. Test je tedy odložen o téměř 9 hodin. Obsluha však již na tuto dobu nechává odpojen systém nouzového chlazení reaktoru, přestože je to v rozporu s předpisy. Odklad způsobil, že pokračování v experimentu prováděla nová směna, která na něj nebyla připravena.

16:00:00

Ranní směna odchází. Pracovníci této směny byli v předchozích dnech seznámeni s testem a znali celý postup. Speciální tým elektroinženýrů zůstává na místě.

23:10:00

Odpolední směna pokračuje opět ve snižování výkonu. Tým elektroinženýrů je unaven.

26.dubna

00:00:00

Dochází k vystřídání odpolední a noční směny. Směna Alexandra Akimova nastoupila v 0:00, to je hodinu a 25 minut do výbuchu. V noční směně je méně zkušených operátorů, kteří se navíc na zkoušku nepřipravovali. Připomeňme, kdo byl v té době v řídícím sále čtvrtého bloku:

Anatolij Djatlov - provozní zástupce hlavního inženýra (Fomina)

Alexandr Akimov - náčelník směny

Leonid Toptunov - 26 let, starší inženýr řízení reaktoru, zodpovědný za regulační tyče

Boris Stoljarčuk - starší inženýr řízení bloku

Igor Keršenbaum - starší inženýr řízení turbín

Jurij Tregub - náčelník směny bloku

Razim Davletajev - zástupce náčelníka turbínového cechu bloku 4

a další: Petr Palamarčuk, Sergej Gazin, Gennadij Petrovič Metlenko, stážisté Viktor Proskurjakov a Alexandr Kudrjavcev

V elektrárně se nachází i A. Juvčenko - jeden z mála lidí, který byl v blízkosti výbuchu a přežil. Žije dodnes (2006) a je jedním z hlavních svědků oné děsivé noci.

Operátoři Akimov a Toptunov jsou ve sporu s hlavním inženýrem Djatovem o tom, jaký výkon je ještě bezpečný pro začátek testu. Grafitový reaktor je při nízkém výkonu velmi nestabilní, to však Akimov ani Toptunov neví.

00:31:37

Akimov Djatlova upozorňuje: “Anatolii Stěpanoviči, hladina výkonu je pod bezpečnostním limitem 700 MW. Výkon klesá příliš rychle.”

“Jediné, co tady nefunguje je ten váš naprosto neschopný personál”, křikl neústupný a k zaměstnancům hrubý Djatlov.

Djatlov se rozhodl provést test při 200 MW přesto, že směrnice uvádí 700-1000 MW.

“Reaktory chyby nedělají, jenom lidé”, řekl Djatlov.

00:38:26

V průběhu přípravy testu mají operátoři problémy s udržením stability výkonu reaktoru. Chybou Toptunova nastal prudký pokles výkonu reaktoru až na 30 MW tepelných tzn. prakticky zastavení štěpné reakce (nestabilní stav). V tu chvíli měli operátoři experiment ukončit a reaktor definitivně odstavit. Dostali jej totiž do značně nestabilního stavu mimo oblast povoleného provozu. Aby dosáhli zvýšení výkonu, zapínají operátoři přídavné oběhové čerpadlo. Vlivem silného ochlazování však klesá tlak a tím se výkon ještě snižuje. Za normálních okolností by v takovém případě reaktor zastavily automatické havarijní systémy. Ty však obsluha úmyslně odpojila.

Reaktor se úplně zastavil. 0 W. Djatlov nařídil vytáhnout všechny regulační tyče z reaktoru (osudná chyba).

Toptunov: “Měli bychom reaktor odstavit. Tak mě to učili ve škole.” Akimov souhlasí.

00:42:07

Pod nátlakem zástupce hlavního inženýra se však pokračovalo dále. Djatlov trval na pokračování v testu. Operátoři pokračovali - měli strach z propuštění, přitom se dopustili několika závažných chyb. Při 30 MW tepelných experiment nejde provádět. Aby zvýšili výkon, nechali na příkaz Djatlova vysunout regulační tyče (schopné zastavit v nouzi reaktor) výše, než dovolují předpisy.

Operátor Uskov při vyšetřování doslova řekl:

“Často nepovažujeme za potřebné doslovné plnění směrnic – to bychom se do nich doslova zamotali.”

Uskov dále poukázal na fakt, že během výcviku operátorů slyšeli znovu a znovu, že jaderná elektrárna nemůže vybouchnout.

Djatlov vystřídal Toptunova u řídícího pultu Borisem Stoljarčukem. Během 5 minut výkon vzroste na 200 MW.

01:22:30

Operátor Leonid Toptunov si nechává vypsat počítačem stav reaktoru a zjišťuje, že počet regulačních tyčí v aktivní zóně odpovídá necelé polovině povolené hodnoty. Po tomto zjištění měli operátoři okamžitě odstavit reaktor – ještě to stále bylo možné. Rozhodli se však pokračovat dále.

 

Test začíná. Poslední osudové chyby se operátoři dopustili tím, že zablokovali havarijní signál, který by při uzavření přívodu páry na turbínu automaticky odstavil reaktor. Následně uzavřeli přívod páry - turbína byla odpojena a experiment začal. Reaktor dál běžel na výkonu 200 MW tepelných, podstatně se však snížil průtok chladící vody, rostla její teplota i tlak. Reaktor byl ve stavu, kdy se s rostoucím množstvím páry zvyšovalo množství neutronů v aktivní zóně. Tlak páry začal zvedat 350 kilogramové uzávěry palivových tyčí.

 01:23:40
36s

Teď už se katastrofa neodvratně blížila. Výkon v reaktoru rychle roste. Každou sekundu se zdvojnásobuje.

“Musíme spustit AZ-5, abychom snížili výkon.”, křikl Akimov

“Spouštím havarijní ochranu”, odpověděl Toptunov a natáhl ruku k červenému tlačítku AZ-5.

Po stisknutí tlačítka se do aktivní zóny reaktoru začaly zasouvat všechny regulační tyče, které se do té doby nacházely v prostoru nad reaktorem a také tyče havarijní ochrany. Ty však byly téměř všechny úplně vytaženy z aktivní zóny a jejich účinek byl proto příliš pomalý na to, co se v reaktoru dělo. Nejprve do zóny pronikly ty pokovené konce tyčí, které reakci v reaktoru urychlí (!!!) kvůli odvodnění kanálů systému řízení a ochrany. Špičky tyčí vnikly do reaktoru, ve kterém se už chladící voda měnila v páru a rychlost reakce rostla. Výsledkem toho byl nárůst teploty aktivní zóny. Ke správnému účinku tyčí nedošlo. Některé tyče se ani zasunout nemohly, protože dráha pro jejich zasunutí byla zdeformovaná teplem. Toptunov, Djatlov, Akimov, Stoljarčuk jsou zmateni. Ze strany centrálního sálu jsou slyšet různé údery.

 01:23:44
40s-56s
EXPLOZE

Poté došlo po sobě ke dvěma mohutným výbuchům. Reaktor byl přetlakován tak, že pára odsunula horní betonovou desku reaktoru o váze 1000 tun. Do reaktoru vnikl vzduch a reakcí vodní páry s rozžhaveným grafitem vznikl vodík, který vzápětí explodoval a rozmetal do okolí palivo a 700 tun radioaktivního hořícího grafitu, což způsobilo požár.

02:20:00

Požár se podařilo na 4. bloku lokalizovat. Hasiči se vrhli do boje s ohněm, aby se nerozšířil na další bloky. Mezi tím z rozbitého a rozžhaveného reaktoru unikla radioaktivita. Za deset dnů uniklo od okamžiku výbuchu celkem asi 4% radioaktivity.

05:10:00

O tři hodiny později byl požár za cenu životů hasičů uhašen. Exploze vyzářila asi 300 sievertů. Vzniklý radioaktivní mrak byl větrem hnán nejdříve nad Skandinávii, kterou přeletěl a vrátil se zpět do místa svého vzniku, ale ještě ve stejný den havárie změnil vítr směr a vál přes Polsko přibližně směrem na tehdejší Československo a na Rakousko. “Vlna” se odrazila od Alp a přešla naše území ještě jednou, směrem na Polsko. Druhá velká vlna zasáhla Bulharsko. Situaci ukazuje mapa v příloze

15:00:00

Informace o havárii se stále tají. 35000 obyvatel města Pripjať strávilo slunečné sobotní odpoledne venku obklopení radiací 400 krát převyšující horní hranici normy.

Situaci mapuje Valerij Legasov, člen Akademie věd SSSR, zástupce ředitele Kurčatovova institutu atomové energie. Sedá si do vojenské helikoptéry a letí nad čtvrtým blokem elektrárny. Jeden z členů posádky se Legasova ptá:

“A co je to tam dole za fialové světlo?”  Legasov křičí: “Spátky, spátky! Leťe okamžitě pryč, to není světlo, to je smrt!”

Legasov si snad jako jediný uvědomuje vážnost situace. Navrhuje okamžitou evakuaci obyvatel a zasypání reaktoru pískem.

 27.dubna
07:00:00

K Černobylu přijíždí generál Pikalov ve vozidle vybaveném radiační ochranou a dozimetry. Zjišťuje, že uvnitř reaktoru ještě hoří grafit, a že reaktor vydává ohromné množství záření a tepla. Krátce poté je varována sovětská vláda, která nechává ve 14:00 evakuovat přilehlé město Pripjať.  Helikoptéry svrhují na reaktor 800 tun dolomitu, karbit boričitý, 2400 tun olova a 1800 tun písku a jílu.

 28.dubna

Krátce po osmé hodině večerní středoevropského času se o katastrofě prostřednictvím krátké zprávy TASSu dovídá svět. Bylo vyhlášeno 30 kilometrové zakázané pásmo.

 1.května

V Gomelu, Kyjevě a dalších městech v okolí Černobylu se slaví Svátek práce. Úřady tvrdí, že situace je stabilní. Později se ukáže, že tím míní fakt, že radiace od 26. dubna postupně klesá.

 2.května

Požárníci odčerpávají vodu ze zásobníku pod reaktorem. Tento nebezpečný úkol plní až do 8. května. Každý dostává prémii 1000 rublů. Odčerpáním vody zamezili termální explozi.

 4.května

Do země pod reaktorem jsou vrtány díry a jimi se pumpuje tekutý dusík, který půdu zmrazí.

 5.května

Evakuace Pripjati trvala týden. Den začíná rozsáhlým únikem radioaktivity - téměř stejně velkým jako 26. dubna. Únik však později prakticky úplně ustane. Dosud nebylo nalezeno přijatelné vysvětlení tohoto druhého úniku.

Jaké byly bezprostřední následky? V jaderné elektrárně bylo v době havárie přes 400 zaměstnanců, tento počet se ještě zvýšil o hasiče. Zahynulo 31 lidí, z toho 28 na následky z ozáření a tři na následky zranění při výbuchu. Akutní nemocí z ozáření různého stupně bylo postiženo 203 lidí. Z okruhu 30 km od elektrárny a dalších silně zamořených oblastí bylo evakuováno 116 000 obyvatel. Prvomájové dny v hlavním městě Ukrajiny Kyjevě (asi 90 km od JE Černobyl) patřily v jeho historii k nejčistším. Od rána do noci projížděly ulicemi kropící vozy a neúnavně splachovaly z asfaltu prach obsahující radioaktivitu. U všech vchodů do obytných domů, úřadů, obchodů i kostelů ležely vlhké hadry a lidé si o ně dlouze čistili podrážky svých bot. Za lístek na rychlík do Moskvy, který stál 15 rublů, se platilo 100 i více. Reakce odpovědných orgánů na havárii a její důsledky byly v prvních dnech velmi neuspořádané a v některých směrech až trestuhodně nedbalé, zejména pokud jde o podávání objektivních informací. Mezi lidmi panovala obrovská nedůvěra k úřadům. Nikdo nevěděl co se děje a co je pravda. Nejčastěji se hovořilo o konspiraci KGB, o pokusech na lidech, o invazi mimozemšťanů apod. Mnoho lidí v nejvíce zamořených oblastech obdrželo významné dávky (někteří až dvacetkrát více než obdrží během jednoho roku průměrný člověk kdekoli na Zemi, tedy přepočteno na dny to znamená, že někteří byly ozáření během výbuchu 7308 krát více než jiný den). Určení případných pozdějších následků je však složité, avšak platí, že jakýkoliv přírůstek obdržené dávky znamená určité zvýšení pravděpodobnosti vyvolání rakoviny. Úmrtnost se v obci zasažené explozí zvýšila až třikrát. Přes 40 tisíc dětí trpí nemocí štítné žlázy, dvanáctkrát se zvýšila onemocnění anémií, velmi vzrostl výskyt leukémie. Na Ukrajině bylo touto havárií postiženo 1,5 mil. lidí včetně 250 000 dětí, v Bělorusku žije 1,2 mil. lidí na zamořeném území a asi 3,5 mil. osob v oblastech se zamořenou půdou.

Při jaderném výbuchu se uplatňuje tzv. okamžité záření neutronů (během 10^-6 sekundy). Potom následuje počáteční gama záření (během prvních 10 sekund). Epicentrum výbuchu a radioaktivní mrak jsou zdrojem reziduálního záření. Záření na člověka působí jako stresor. Při velkém ozáření (několik desítek sievertů) dochází k velkým změnám v mozku a k těžké poruše vědomí. Silně postižená je i trávicí soustava. Ozářený umírá během několika hodin. Při středním ozáření (jednotky sievertů) dochází u ozářeného k vodnatým průjmům s příměsí krve, zvracení, k dehydrataci a ledvinovému selhání. Ozářený obvykle umírá 1.-2. týdny po ozáření. Slabší ozáření postižený zpravidla přežívá - trpí však krvácivým syndromem a anémií.

Postiženým v Černobylu nejprve zčervenala kůže (později zčernala a začala se odlupovat), zvraceli, otekly citlivé tkáně, jako např. jazyk a postupně začal kolabovat celý organismus.

Od roku 1991 jsou Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (MAAE) (angl. IAEA - International Atomic Energy Agency) mimořádné události v jaderných elektrárnách hodnoceny mezinárodní stupnicí INES (The International Nuclear Event Scale). Tato škála hodnotí sedmi stupni mimořádné události na JE, ale i ve výzkumných reaktorech či v úložištích vyhořelého jaderného paliva a odpadů včetně jejich transportu. Stupně 1 až 3 představují odchylky od normálního provozu, poruchu a vážnou poruchu, při nichž nedochází k uvolnění radioaktivity do okolí, ani k ozáření obyvatelstva. Stupně 4 až 7 hodnotí jaderné havárie s vážnými radioaktivními následky. Za více než 40 let provozování jaderných elektráren ve světě byl pouze Černobyl označen stupněm 7. Naopak ani jeden případ nemusel být označen stupněm 6. Havárie stupně 5 byly dvě: v JE Windscale (Anglie) a v JE Three Mile Island (USA). V bývalém Československu byla nejzávažnější havárie označena stupněm 4 a to v JE Jaslovské Bohunice, kde došlo 22. února 1977 k požáru jednoho palivového článku. Například v roce 1990 bylo v ČSFR hlášeno 104 provozních událostí. 100 z nich bylo klasifikováno stupněm 0, 3 stupněm 1 a 1 stupněm 2.

Riziko úmrtí vlivem působení jaderné elektrárny je však statisticky velmi malé. Následující tabulka ukazuje trvale existující rizika úmrtí (počet úmrtí na 1 milion obyvatel) a průměrný počet úmrtí u různých způsobů výroby elektřiny na 1 vyrobenou terawatthodinu:

Dne 15. prosince 2000 byl odstaven poslední reaktor elektrárny na nátlak západoevropských zemí, a to především z psychologických důvodů. Mnoho lidí tak přišlo o práci. Někteří zaměstnanci elektrárny však zůstávají a pracují na likvidaci, zajištění a pozorování elektrárny.

Dnes se zničený reaktor černobylského bloku číslo 4 skrývá pod mohutným železobetonovým sarkofágem, jehož cena včetně řešení dalších následků exploze se pohybuje kolem dvou miliard dolarů. Podle expertů je třeba tuto ochranu před radioaktivitou každých 40 let obnovit. Okolo elektrárny jsou dvě zóny: 10 a 30 kilometrová. Oficiálním vlastníkem zón je Ministerstvo Černobylu Ukrajiny. Ve vnitřní zóně je úplný zákaz jakéhokoliv pohybu s výjimkou exkurzí a osob, které pracují v elektrárně. V 30 km pásmu kolem elektrárny probíhá druhá etapa vyklizovacích prací, která navazuje na první etapu probíhající v letech 1986 – 1989. Ta měla charakter nouzový a záchranný. Cílem právě probíhající druhé etapy je skrývka miliónů m³ svršku zeminy, která je do hloubky 3 cm zamořena ¹³⁷Cs a ⁹⁰Sr.  Ve vnější zóně je dědina, do které se především starší lidé rok po havárii vrátili. Dnes jich tu žije asi 600. Na život si nestěžují, dostávají totiž finanční dávky od Ministerstva Černobylu Ukrajiny. Dvakrát týdně jim vozí autobus základní potraviny z území mimo zóny. Město Pripjať je dnes "mrtvým" městem.

Černobylská příroda se s havárií vypořádala překvapivě velmi dobře. Přírodě zvýšená radioaktivita nevadí. Naopak tím, že zde naprosto přestal působit člověk, stala se zdejší krajina v 30 km pásmu divočinou. Dnes zde žijí divoká prasata, vlci, jeleni, bobři, lišky a také rys a los. Hnízdí zde například jeřábi, čápi černí, orlovci říční nebo orli mořští. U organismů žijících v této zóně se nepodařil prokázat výskyt mutací. Některé informace na internetu o deformovaných hnědooranžových borovicích a mutovaných živočiších se pravděpodobně nezakládají na pravdě.